Retrospektiva

No jo, červen se nezadržitelně blíží. A v jeho začátku budu mít narozeniny. Bude mi neuvěřitelných 31 let. Omg! Nějak tomu nemohu uvěřit. Jednak tomu, že tu vůbec jsem (a děkuji za to! Sobě, doktorce, osudu a nevím komu ještě…) a druhak se cítím furt v mnoha věcech jako cca šestnáctka. A přitom je to 12 let od maturity…

No, jak to bylo dál, to už víte. Objevila se fyzická nemoc a psychika šla postupně též do hajzlu a někdy mezi lety ’16-’17 jsem byla v mém největším dně. A přesto dnes žiji naplňující život; to proto, že mám naplňující práci. Baví mě, doslova se v ní vyžívám, miluju ji. Našla jsem se v tom. Taky již nemám před očima soustavně žádný stresor. Mám vesměs klid a ten si i povinně ordinuju; ten neustálý stres prostě nesnesu.

Spánek se stal vzácnou a tou nejdůležitější věcí. Točí se kolem něj celý můj svět. Jo, spím. Jenže se nikdy nevyspím. Což je hrozná havárka, ale ano, postupně jsem se s tím naučila žít. Jen mne mrzí, že sotva zvládám půl úvazek a to ostatní mi jde prostě strašně komplikovaně. Ale snažím se. Mám své tempo.

Naučila jsem se poslouchat své tělo. Dopřávám mu maximum odpočinku, nicméně trochu mu vzdoruju – což se právě odráží v té snaze o nějaké fungování ve společnosti.

Žádný nápadník, co by stál za to, není. Jsem však neskutečně ráda, že jsem ušetřena tlaku okolí, na rozdíl od jiných nešťastníků. Nikdo do mě nešije, kdy bude muž, svatba, děti… Díky za to! I tak občas tu více, tu méně cítím tenzi ze společnosti. Jdu totiž proti proudu. A půjdu nadále🖕Nezajímaj mě společenské normy; naopak jimi pohrdám.

A jsem též ráda, že mám tolik rozumu a zdravýho úsudku, že jsem se definitivně rozhodla po dvacítce s ohledem na své hendikepy a jiné věci děcka nemít. Jen je mi líto, že velká část mé rodiny je už mrtvá. A to byli přitom opravdu excelentní lidé; není nikoho, kdo by jim sahal byť jen po kotníky. Ten zbytek se zase postupně vyvrbil, a to ne ve zrovna pěkném světle.

Přesto jsem vděčná za korektní vztahy a slušnost nás všech – i když se mezi námi stalo x neakceptovatelných věcí, tak na sebe neštěkáme, pokud se potkáme nebo si zatelefonujem. A to je krásný!

Obecně je pro mě život furt cosi divného. Někdy mě strašlivě nebaví. Ale furt se mi dostává potřebných krásných impulzů + objektivně vím, že teď už je to nejhorší za mnou a nemá cenu jen žít minulostí.

by Categories: Uncategorized

K hraniční poruše

Dodávám, že čím dýl pracuji s duševně nemocnými a mými klienty byli a jsou i lidé s hraniční poruchou, tím větší k této poruše mám respekt. A ta vyučující a její definice to ještě víc zesílila.

Je mi jich strašně líto, a to právě proto, že nedostali prakticky ani šanci, aby se jejich osobnost vyvíjela standardně. Také vím, že mohou prožívat takzvané disociativní stavy; to je stav, kdy nedochází jen ke ztrátě paměti, ale i k „vypnutí“ těla. Takže takový člověk nad sebou ztratí kontrolu a švihne sebou.

Upozorňuji vás znovu: vy si třeba myslíte, že když jste parafilici a zneužijete miminko nebo třeba 3leté dítě, či jej bijete, že si to přece nebude pamatovat. Jenže víte, co tím způsobíte? Třeba právě tohle. A vězte, že například pomocí hypnózi se lze vrátit i do těchto dob a vy tedy budete odhaleni. Zničíte člověku život. To nikdo normální neudělá. Když seš agresor nebo úchyl, laskavě si nedělej děti a ani se k nim nepřibližuj. Díky.

PS: Nejsem si jistá, zda jsem zde sama někdy nepopletla dva podobné termíny, tak jen, aby bylo jasno: disociativní porucha je právě ono vypnutí mozku i těla, tzv. mnohočetná osobnost. (Takže ne, mnohočetka není nic z oblasti schizofrenie.) A disociální porucha jsou sociopati, psychopati, prostě to, co všichni známe hlavně od medializovaných vrahů. Tož tak.

Disociály ve své rodině rozhodně mám, stejně tak jinak narušené lidi. A moje milovaná babí? Ta chudák měla krom alkoholismu i to, co já, mním. Tedy geneticky to mám nejspíše po ní, ačkoliv jsme o tom ani jedna tehdy nevěděla.

PS1: Porucha osobnosti se léčit (farmakologicky) nedá, tedy ten, kdo má poruchu osobnosti, ji bude mít napořád. Toto nelze nijak zvrátit. Ale lze to zlepšovat, respektive vaše soužití s poruchou. Pro „hraničáře“ je prý skvělé DBT, což je zde věčně plné (v Bohunicích) nebo komunita Kaleidoskop, kde se tito lidé učí, jak s tím nakládat a vycházet s ostatními.

* Jo a samozřejmě, i my, pracovníci, zažíváme mnohdy právě ty vlny lásky x nenávisti a různě se to střídá – jednou je to jeden pracovník, pak jiný atp.🙃 Ale skutečně, čím déle je znám a v rámci možností víc a víc chápu jejich poruchu, tím víc toto vše beru s klidem a naopak mám obrovský respekt před jejich nepředstavitelným utrpením, co se odehrálo v jejich zpravidla velmi raném dětství.

–

A zde mé letošní sluneční brýle opět od Vuch; myslím, že jsem vám je ještě neukázala🙃 Už se těším, až je vynesu!

by Categories: Uncategorized

Pokráčko

●Když jsem tu creepy zprávu poprvé četla, byla jsem v rozpacích; na jednu stranu se této volbě vůbec nedivím, z druhé strany nikdy prostě nevíte, kdy to zlepšení přijde… A vy si zcela zbytečně předčasně vezmete, byť legálně, život. Nemluvím o potenciálním smutném efektu, kdy se třeba roztrhne pytel s požadavky ukončit život vinou duševní nemoci…

No a tehdy jsem byla v krizi, s pocitem, že svět je na hovno, vládnou mu zmrdi, nelíbí se mi a nelíbí se mi ani to, že různým zmrdům musím furt více či méně čelit. Takže mi tím spíš tahle možnost imponovala.

Dnes, v klidnějším módu, již cítím, jak moc špatný příklad pro nás nemocné to je. A taky je to ostuda pro psychiatrii. Jako bychom veškeré léčebné snahy shodili ze stolu, začali kašlat na jakoukoliv formu léčby a s klidem některým nebožákům od stolu hlásili, že oni už naději na to zlepšení prostě nemaj a ať si trhnou nohou. To rozhodně nekoresponduje s raketovým vývojem medicíny. Vracíme se o x desítek let až staletí nazpět. Gratuluji. Považuji to za naprosté selhání, vyslání velmi nešťastné zprávy, popření moderní psychiatrie a z ní vyplývající snahu hledět na pacienta z různých úhlů a taktéž jej ošetřovat mnoha způsoby, nikoliv jen farmakologicky. Viz vývoj onoho konceptu zotavení, rozesetí různých tzv. Škol zotavení, různé formy terapií (dílny, zahrádky, arteterapie, dramaterapie, ergoterapie… + x psychoterapeutických směrů) pro lidi s DO etc.

●I když to po tom mém psaní možná vyzní poněkud divně, tak já rámcově chápu, co tím doktor myslel a slečna, spíše, než že by ji to ještě více rozstřelilo, dle mě naopak čekala na „požehnání“ od odborníka. A jak jej dostala, byla tím pádem přesvědčena o legitimnosti svého rozhodnutí a již bez skrupulí šla za svým cílem. A chce to udělat humánně; jiný by se prostě zabil. Žádný cavyky.

Čili budiž jí ke cti, že svůj život chce ukončit takto a předpokládám, že tím získá i možnost se rozloučit s nejbližšími a ti o tom už budou zpraveni; co si budem, když pácháte sebevraždu, loučení je logicky nenápadné, neoficiální – to aby to nejbližší nevycítili a nezkazili vám váš epický plán.

Závěrem: nesmíme zapomenout na důležitou věc. My tu dívčinu neznáme. Ani její doktory. Ani komunikaci mezi nimi a ani, jaké různé terapie slečna zkoušela nebo nezkoušela. Novináři z toho udělali pochopitelně senzaci, ale chybí víc informací. Ale ano, tak, jak je to prezentováno, to rozhodně nepůsobí dobře. A navíc pokud je mi známo, tak psychiatrie je zrovna v Nizozemsku na vysoké úrovni, včetně komunitní péče, což je současný trend, o jehož rozšíření jsou snahy i u nás.

*Já sama nevím, kdyby tu ta eutanazie byla dovolená, zda bych ji skrze depresi podstoupila. Ano, život je pro mě někdy neúnosnej. Ale od mala až doteď byl bezpočet sebevražedných myšlenek i příprav a… já tu furt straším. Něco ve mně mě tu furt drží (i když – má to vůbec cenu?) a tedy se domnívám, že já bych byla přesně ten případ, kdy bych se dost možná ochudila o několik hezky prožitých let. Před 7 lety jsem také netušila, jak moc se zlepším.

Obecně vzato tomuto rozhodnutí však rozumím. Vězte, že ta vnitřní bolest je často nesnesitelná a na rozdíl od fyzických nemocí se nedá léčit opiáty. Jó, jak by bylo fajn dát si morfinovou náplast kdykoliv, kdy by nás to uvnitř nesnesitelně bolelo. Jenže takhle to u psychických problémů, žel, nefunguje. No a pak se nedivte, že někteří fetují a jiní si ten život rovnou vezmou. Když víte, jak moc blbě na tom jste a dlouhodobě nevidíte jakoukoliv naději na zlepšení, pak ano, můžete chtít i tu eutanazii.

by Categories: Uncategorized

Pokračování

●Důležité je, že slečna má hraniční poruchu. To je ještě podstatnější, než její deprese, byť se k poruše přirozeně váže.

Víte, co jsem poznala lidi s HPO, tak vím, jak strašně dramatický průběh to má. Jednou milují, jindy nenávidí. Sebepožkozují se, chtějí se zabít. Nesnáší svou poruchu a je pro ně nesmírně komplikované se s tím naučit žít. Od té doby, co vyučující-psycholožka tyto nešťastníky popsala jako lidi s narušenou strukturou osobnosti, mám k této poruše ještě větší respekt. Již jsem psala, že spousta z nich ani nezažila normální vývoj osobnosti, neb ty šílené věci, co je tak dramaticky naruší, se obvykle dějí od mimořádně nízkého věku. A klidně už i v prenatálním období.

●Že se nelze zcela vyléčit z většiny duševních onemocnění? (Ačkoliv si někteří alternativci myslí něco jiného.) Ano, nelze. Pokud se jedná o fakt brutální minulost a zároveň velmi těžkou a dlouhotrvající duševní nemoc, pak ano, úplné vyléčení je vesměs utopie. Ani já nepočítám s vyléčením a mám to tak od začátku léčby.

Zpravidla je psychiatrická a různá další terapeutická snaha snahou o maximální zlepšení stavu, stabilizace, no a u těch, co mají opravdu smůlu na bezpočet atak (obvykle u psychotiků), pak se, žel, stává, že terapie je spíše snahou o udržení alespoň současného stavu.

●Vůbec nerozporuji právo na volbu své vlastní smrti. Já nad eutanazií z hlediska etiky často dumám – a i zde jsem již dumala. Obecně mám ráda svobodnou volbu a co je kurva asi sebevražda? Co jsem v ní od mala až doteď viděla? No, právě tu možnost volby. V tomto mi tedy eutanazie, asistovaná sebevražda i klasická sebevražda imponuje. Nemohla jsem si zvolit narození? Tak si zvolím smrt! Necítím se zde vítaná a svobodná? Tak se zabiju. Třeba patřím právě tam. Atp., atp… To jsou mé osobní pohnutky v různých obdobích sebevražedných myšlenek.

Pokračování příště.

by Categories: Uncategorized

Eutanazie x duševně nemocní

Přátelé, včera v noci mě napadlo téma a během dne jsem si na něj nemohla za Boha vzpomenout. A teď, opět v noci, se zadařilo! Jedná se totiž o šokující případ eutanazie.

Jistě jste se dočetli, že slečna s hraniční poruchou osobnosti a depresemi podstoupí eutanazii. Mám k tomu několik připomínek:

●Je naprosto neetické a nemožné, aby lékař-psychiatr řekl pacientovi, že nemá žádnou naději na zlepšení. Chápu, že u fyzických (vážných) onemocnění to jde. Mají zajisté své metody, jak to zjistit a po nějaké době neúspěšné léčby následuje již jen závěrečná paliativní péče. Ale nezlobte se na mě… jak to říct…

Věřím, že u psychiatrických pacientů je to zcela jinak a brát nám naději? To snad ne. To dělá x lidí a netřeba, aby tak činil ještě lékař. U psychiatrických pacientů sice občas skutečně již, bohužel, nedojde k významnému zlepšení. Ale furt mohou být nadále léčeni jak psychofarmaky, tak pomocí terapií, aktivit, práce. Mohou být ve fajn komunitě – třeba v dobrém chráněném bydlení. Opravdu si nedovedu představit, že bychom my v práci někomu řekli: „Vy už se nezlepšíte!“. Nebo kdyby mi tohle řekla má paní doktorka… To bych totiž kašlala na eutanázku a rovnou skočila pod vlak.

Vím, že laikům se v dobré víře připodobňuje duševní nemoc k té fyzické, ale zde krásně vidíte, jak diametrálně odlišné to je. (Tato přirovnání kritizuju dlouhodobě. Již jsem o tom jistě psala.)

Prosím, moc prosím. Fakt nám neberte naději. Ani nevíte, kolik úsilí nás stojí, abychom tu vůbec byli. A abychom třeba i nějak fungovali, měli domácnosti, partnery, práci, zájmy, vzdělání atp.

Pokračování zítra.

by Categories: Uncategorized

Další cance

Další věcí, co mě neskonale štve, jsou opravdu bohatí lidé, kteří dělají vše pro to, aby těch peněz do strožoku narvali ještě víc. A klidně si pro ty love nechají vrtat koleno, ohnou hřbet, ba co víc – s přehledem ojebou, koho mohou. Tohle fakt nechápu a je mi z toho blivno. Vážně si myslíte, že jste nějaká vyvolená (j)elita národa, když máte tunu peněz? Co po vás jako zbyde? Nic. Vaše peníze se rozfofrují. A pokud jste byli šmejdi, nic jiného po sobě ani nezanecháte.

Myslím, že je milionkrát důležitější být hodnotným člověkem, co předá kus sebe, než sobcem a hajzlem, co si ne vždy čestnými způsoby sype víc a víc do svého prasátka.

Přitom se mi velice často zdá o baráčku (bohužel furt i o tom zkurveným bratrovi…) a až na výjimky – krom koček – to moc pozitivní není. Přesto na to vzpomínám v mnohém ráda; byl vlastně značně fajn pocit žít v baráčku. Kór, když tam bylo x krásných vzpomínek na prarodiče. Člověk měl fakt pocit, že je „ve svým“, i když i tam se našel problémový soused (a nejen on…). Své velké kouzlo to však mělo.

Občas se zasním a představím si, že jsme s mámou v klidu právě ve svým baráčku. Jenže to je z 99 procent utopie.

Obecně chápu, že peníze vám dávají svobodu a klid. Dokonce chápu (byť stěží), že ne každý má sociální cítění. Ne každý je pomáhající typ. Netvrdím, že každý bohatý by ze sebe měl dělat charitu. Ale aspoň se chovejte s úctou k ostatním, nedělejte ze sebe velký pány a neojebávejte ve svůj prospěch druhé. Díky.

Zbyde totiž na vás leda hořká vzpomínka jako na šmejdy…

by Categories: Uncategorized

Grumpy cance

Nehledám štěstí. Už přes 20 let nevím, co to je. A nyní jsem už příliš zklamaná, otupělá a cynická. Vadí mi, že kdybych byla hajzl, měla bych se náramně. Vždy bych z různých situací vybruslila ve svůj prospěch. Mohla bych být z fleku na vedoucích pozicích. Vymýšlet nesmysly a klidně trýznit své podřízené. Procházelo by mi to. V osobních vztazích bych též byla hajzl. Hnusná, bezcitná. Bez úcty a pokory. A ono by mi to též vycházelo. Stejně by mě někteří měli pod křídly a nedali na mě dopustit.

Kdybych měla děti, v klidu bych se o ně nestarala. I zde by chyběla poctivost a výčitky svědomí; dyť se o ně postará někdo jiný. Mě to nezajímá. Komukoliv bych ublížila, rozstřelila bych ho s přehledem třeba na dlouhá léta. Ale opět – bylo by mi to naprosto lhostejné.

Je neuvěřitelné, co vše lidem prochází. Co vše si dokážou dovolit. Jak moc dokážou jiným ničit životy. A přesto se člověk nedovolá žádné spravedlnosti. Nebo rozhodně ne té pozemské.

by Categories: Uncategorized

Ještě k pečovatelkám

K pečovatelkám dodávám, abyste nad nimi v žádném případě neohrnovali nos! Možná si myslíte, že „jen“ utírají zadky. Jenže vy tohle neděláte. Nemáte na to; ať už kapacitu nebo finance. Takže váš blízký skončí v nějakém domově. Buďte prosím rádi, že za vás tu péči převezmou. Tahají se s lidmi a mnohdy samy. Kolektivy jsou často toxické. Ano, jejich náplní je i ta hygiena, stejně jako krmení. Ale taky si s klienty povídají. Na rozdíl od rodiny s nimi tráví čas.

Pokud si i nadále této péče nevážíte, neměli byste opomenout jednu zásadní věc. Možná jste ještě relativně mladí. Ale i vy dost pravděpodobně jakoukoliv ošetřovatelskou/pečovatelskou péči jednou využijete. Pokud to mladí nedají ani tak, že byste aspoň byli doma, pak skončíte právě v nějakém ústavu. A vězte, že budete rádi za postel, teplo, hygienu, stravu a hlavně ten kontakt s lidmi. A mnozí ještě dožijí s hořkou pachutí, kdy se nejbližší objeví jen, aby se ujistili, že ten barák nebo životní úspory padnou právě do jejich klína. Tohle je amorální hnus, který se, existuje-li něco po životě, doufám velmi tvrdě trestá.

To, že je vám 30 nebo 50 a ještě se cítíte fajn neznamená, že jednou sami nevyužijete právě nějakých služeb či domovů. A možná si na smrtelném loži vzpomenete na své rodiče, prarodiče…

Celkově nesmíme zapomínat na to, že uteče jen pár let/desetiletí a my budem v roli nemohoucího. Nebo se nám ještě dřív nedejbože stane vážný úraz, nemoc, cokoliv. A pak budem jedině rádi, bude-li o nás postaráno.

by Categories: Uncategorized

Foťák fotí! :))

Uj! Mám moc velkou radost. Dnes jsem měla tři schůzky, z toho jednu v PN, ale aspoň na moc pěkném oddělení, kde je pro nás, terénní týmy, i místnůstka; vězte, že to všude není. A pak jsem si šla pro fotky se staženým žaludkem… Říkala jsem si, že tam určitě nic nebude… A ono je! Ne všech 36 fotek, ale nějaké ano! Tušila jsem, že zpočátku tam určitě nic nebude, to jsem motákovala s filmem. A další jsou krásně nedokonalý, s chybami, které prostě k analogům patří. Nicméně zbytek je docela ok a má to fakt punc krásnýho retra, i mámě se to líbí!

Takže teď je na řadě černobílý kinofilm a paní mě rozhodila s formátem. Nejdřív jsem chtěla větší, ale jiná prodavačka naznala, že je to až moc. Tak jsem dumala, jaký formát byl ten tradiční, který já pamatuju a nakonec jsem se, zdá se, trefila. Příště, když to budou černobílé fotky, to dám asi na matný papír, nyní to mám lesklé. Vyvolané fotky mi dali jen ty dobré, ale na flashce (kde mám mj. i tu legendární svatbu Jiřího Káry 😀 ) jsou všechny, tedy i ty s chybami. Dám sem tedy i pár těch nedokonalých. A na závěr vyvolanou fotku, mou nejoblíbenější.

by Categories: Uncategorized